I mistr „tesař“ se někdy utne

Není jednoduché se přiznat k chybě. Obzvlášť, když je to velmi citlivé téma. A u mě to citlivé téma je komunikace. Učím druhé lidi, jak mají mezi sebou komunikovat, aby měli hezké vztahy a sama udělám takovou botu!

Co se stalo?

Začnu od začátku. V neděli jsem volala své dceři, jestli je můžu navštívit. Byl už podvečer a já jsem měla chuť se projít. A protože sněžilo, nechtěla jsem se jen tak courat, ale přišlo mi jako dobrý nápad, se stavit k „mladým“.

Dcera však mé nadšení nesdílela. „Mami, né! My se teď díváme na film a máme pohodku.“

secretary-1249540_1920

Do mě však vjeli všichni čerti

a hned jsem ji vmetla: „Ty jsi ale hnusná!“ Mrzelo mě, že mě odmítla a tak jsem to „patřičně“ vyjádřila. Jí to bylo líto, tak řekla: „Tak jo, tak přijď.“

Po cestě k nim jsem si ještě říkala, jak je dobře, že jsem se nenechala odbýt. Návštěva proběhla v pohodě, akorát dceru bolela hlava. Sice jsem se jí zeptala z čeho to má, ale ona nijak neodpověděla a já už tomu potom nevěnovala pozornost.

Na druhý den jsme byly domluvené,

že ji přijdu nabarvit vlasy. Při barvení začala povídat, jak ji to ublížilo, když jsem ji řekla, že je hnusná, jak ji začala bolet hlava a teprve ráno, když si uvědomila z čeho to má, že ji přestala.

Bylo mi z toho smutno. Brečela jsem. V hlavě se mi honily zase mé pocity. Jak jsem se já cítila odmítnutá, když řekla, že nechce ať přijdu. Jak jsem se v té chvíli cítila sama a opuštěná.

Věděla jsem, že ona za to přece nemůže, že to je moje a nemůžu to házet na ni. Bylo mi líto, že jsem jí ty slova tak řekla. Omluvila jsem se jí a objaly jsme se.

hands-718562_1920

Přesto, když jsem odcházela, byla jsem z toho ještě rozhozená. Potřebovala jsem čas, abych se uklidnila a vypustila emoce. To si mám nechat všechno líbit? To ani nemůžu nic říct? Taky mě to zranilo. Jak jsem tedy měla reagovat?

Pak mi to došlo!

Já jsem jí měla říct, jak se cítím, když mi řekla ne. A ne na ni vypálit výčitku nejtěžšího kalibru! Vždyť já ji zmanipulovala! A ještě jsem si libovala!

Pocity říkaly: Ale já jsem tak moc chtěla být s nimi.

Rozum odpovídal: To není omluva. Je potřeba, aby ses naučila respektovat jejich názor a uvědomila si, že už mají svoji rodinu a nejsou zodpovědni za tvé pocity. Ty si musíš vyřešit sama.

Chvíli jsem to vstřebávala. Emoce ještě trochu vystrkovaly růžky, ale pak si to sedlo a přišla úleva.

Moje velké poučení:

Slova mají velkou moc. Mohou i ublížit a já ublížila. A to už nechci! Takže příště místo výčitky jen říct, jak mi je. 

P.S. Nevím, jestli jsem si teď pod sebou nepodřezala větev. 26.11. pořádám Kurz efektivní komunikace a teď o sobě napíšu toto. Ale říkala jsem si, že nemá cenu si hrát na Všeuměla. Že i mě se někdy ještě stane, že ujedu. Naštěstí však vím, jak z toho rychle ven.

Pokud byste to chtěli umět i vy, mrkněte tady>>>

Ivana Mutinová

Miluji život a baví mě užívat si ho plnými doušky. Mým posláním je pomáhat dospělým i dětem nalézt příčiny jejich zdravotních nebo psychických problémů. Učím je jednoduché techniky a komunikační dovednosti, aby si dokázali poradit s každou životní situaci a uměli přijmout a také zpracovat své emoce. Jsem autorkou eBooku Kurz efektivní komunikace>> a 5 technik, jak nebýt manipulován>>

Zde si můžete přečíst můj příběh>>

Komentáře
  • Naučte se 5 jednoduchých technik, které Vám pomohou zvládnout každodenní manipulace a učiní Váš život zábavnějším.